Tajemství za clonou černých vlasů - Mrzutý počátek

1991
Aspoň to říkal kalendář. A táta koneckonců taky, pomyslela si Anna a zabořila lžičku do vrchovaté misky cornflakes. Se zívnutím zkontrolovala čas - 9:00. Bradavický expres odjíždí přesně v jedenáct. Úmorná doba čekání.
"Zvládneš to, Anno?" zvolal otec z vedlejšího pokoje. Právě se oblékal do dlouhého černého hábitu, jaký nosíval ve škole.
"Nevím," zabručela nejistě. "Říkal jsi nástupiště devět a tři čtvrtě?"
"Ano... dostaneš se tam průchodem zdí mezi nástupišti devět a deset. Většinou stačí sledovat kohokoliv, kdo nezapadá do davu a rozebíhá se hlavou proti zdi," ušklíbnul se Snape a zapnul si knoflíček u manžety.
"Doprovodíš mě aspoň k budově nádraží?" zeptala se dívka a odstrčila od sebe jídlo. Nikdy moc nejedla.
"Nechat tě samotnou toulat se ulicemi Londýna bych se neodvážil," zabručel Severus. Dobře si pamatoval na to, jak se mu ztratila na Příčné. "Jestli tě mám někam doprovázet, pak jedině teď. Pospěš si."
"Už jsem hotová... Jenom chvilku, ať umyju tu misku."
Ticho přerušoval jenom zvuk čůrku vody. Pak zašustění zavazadel.
"Všechno?"
"Všechno."
Severus Snape nabral plnou hrst letaxového prášku a hodil jej do praskajících plamenů v krbu. Dnešek byla nesnesitelná zima na první září. Na babí léto.
Oheň zezelenal. Vstoupili do něj společně. Severus chtěl mít jistotu, že se mu Anna zase nazakucká a nedostane se do krbu o čtyři hrabství dál. Ta rodina byla tehdy hodně vyděšená, když se jim objevila zničehonic uprostřed domu při obědě.

"Příčná ulice!" zvolali najednou.
A pak jako by jim někdo pod nohama trhnul realitou, podobně jako v amerických groteskách kobercem. A v mžiku byli jinde.

* * *

Anna si nikdy nedokázala přesně zapamatovat cestu vedoucí z Příčné do světa mudlů, do mudlovských ulic Londýna. Nijak zvlášť dlouhá ani složitá nebyla, ale Anna si ji prostě... nedokázala vybavit. Nevěděla proč. Nejspíš to bylo kvůli ruchu ulice, ruchu lidí.

Právě se snažila dohnat a především neztratit z očí toho vysokého muže s černými vlasy. Sama byla ve svých deseti letech pořád drobná a přes ostatní nemohla pořádně vidět. Severus se naštěstí zarazil. Zřejmě mu bylo divné, že za ním neposkakuje ve snaze s ním držet krok. Když ji spatřil, stáhl přísně koutky úst a zamračil se. Sklopila zrak; věděla, že nemá rád čekání.

Svoje věci si musela tahat sama. V rámci utajení jí samozřejmě otec nemohl galantně pomáhat se zavazadly. První lekce: ani ve škole mě nebude šetřit. S tím byla smířená, varoval ji předem. Nemohla čekat od něj žádné laskavé chování, spíš naopak. Snape byl po celé škole známý svojí averzí k studentům- soudě podle hlasů doléhajících z učebny lektvarů.

Nedělala si iluze. Bude ji ponižovat a ona se přes to bude muset přenést. Nakonec, jediná útěcha pro ni byla vidina dalších prázdnin. Po desíti měsících. Věčnost.

* * *

"Tady tě budu muset opustit," oznámil jí před budovou hlavního nádraží. "Zatím nashledanou, Anno," řekl pak ztěžka. Potom se rozhlédl, jestli nejde poblíž žádný mudla. Nešel. S tichým plesknutím se tedy přenesl.

Anna si povzdechla. Poprvé v životě je vydána sama sobě. No, nějak to musí zvládnout. Nic těžkého to není, přesvědčovala sebe samotnou. Jenom tam vlezeš, najdeš to nástupiště a dál... a dál jako ostatní.
Váhavě vykročila vpřed. Vlekla s sebou kufr s oblečením a na zádech tašku s knihami. Obojí bylo zatraceně těžké a Annu nesnesitelně bolely záda. Zatla zuby, nic jiného se s tím stejně nedalo dělat.

Zaujala ji budova, do které měla nyní vkročit. Vchod se jí zdál až monstrózně velký, ale v kombinaci s vznosnými skleněnými půlkruhy vypadal docela půvabně. Hala byla hlučná a teplo zvenčí vystřídal chlad uvnitř...

"Au!" hlesl někdo. Tupý náraz. Tupá bolest. Ztratila rovnováhu a natáhla se jak široká, tak dlouhá na zem.
Ten nešika, co do ní vrazil, byl jakýsi hubený, černovlasý chlapec s brýlemi. Nejspíš mu bylo stejně jako jí.
"Promiň," zahuhlal. Ve vozíku s sebou tahal bílou sovu... Na co sovu, proboha?
"N-nic se nestalo," zakoktala Anna a posbírala si popadané věci. Kluk se po ní nervózně podíval smaragdově zelenýma očima. Uklidněn tím, že už stála na nohou, se usmál. Pak vytáhl z kapsy jízdenku a bezradně se rozhlédl kolem. Tlačil vozík směrem k nástupišti devět.
Že by měl namířeno stejně jako já?
Zastavila se a sledovala černovlasého, jak se motá mezi lidmi. Pak se dal do řeči s nějakou zrzavou rodinou. I ti měli s sebou četná zavazadla, jako by měli namířeno někam na dlouho. Jeden po druhém se rozeběhli proti zdi mezi nástupišti a ta je pohltila do sebe.
Takže takhle to funguje, pomyslela si Anna a vykročila vpřed. Zaráželo ji, že si nikdo ničeho nevšiml. Nejspíš proto, napadlo ji, že nikdo nepředpokládá, aby někdo procházel metr silnou stěnou cihel.
Teď byla řada na ni.

* * *

Nástupiště devět a tři čtvrtě bylo nacpané k prasknutí.
Všude se ozývaly hlasy dětí a dospělých, lnuly dohromady v jeden zrůdný akord. Hluk, hluk, hluk. Pachy potu, pachy parfémů a pach kouře - to vše se smísilo v jeden hustý smrad otravující plíce. Anně se zatočila hlava. Neměla daleko k omdlení. Raději zavřela oči pro uklidnění. Pomohlo to.

"Ukaž ten kufr..." řekl někdo z obsluhy. Poslechla ho. Uvítala, když váha jejího zavazadla jí přestala drtit ruku.

Hluk... Hluk... Hluk...

Nevydržím.

Hluk.

Dopotácela se dovnitř vlaku. Připadala si jako opilá, smysly jí pomalu vypovídaly službu. Davy jí děsily.
Uklidni se, Anno.

Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.

Klid. Už nic není. Nikdo tu není. Rozhlédla se.
Snad.

* * *

Draco Malfoy nevrle zavrčel, když někdo vtrhl dovnitř kupé, které si zabral pro sebe a své kamarády. Doufal, že si cestu do Bradavic užije v klidu. A teď se tu objeví... tohle.
Dveře se váhavě otevřely a dovnitř nakoukla nějaká neznámá dívka. Bledé vyžle s hustými černými vlasy svázanými do ohonu. Nestačil postřehnout, zda-li je v mudlovském oblečení, nebo hábitu-
"Ah..." zachrčela. "Pardon..." To bylo poslední, co z ní vypadlo, než zabouchla za sebou.

"Co to mělo bejt?" zabručel George. "Znáš ji, Draco?" Plavovlasý chlapec zavrtěl hlavou.
"Nevím," pokrčil rameny. "Asi hledala svoje kamarádky, nebo co."
"Asi jo."
"Hm."

Po chvíli se dvířka kupé znovu otevřely. Byla to ta samá dívka, která se nyní hlasem na hranici šepotu ptala, jestli je tu volno.
Draco potlačil chuť ji vyhodit i s tím batohem ven. Namísto toho se beze slova posunul blíž k oknu.
"Dě-děkuju..." pípla tiše dívka a posadila se na místo v rohu.

Nastalo trapné ticho a drželo se jich, než se vlak rozjel. Draco se mohl ukousat nudou. S těma dvěma nikdy nebyla moc řeč, většinou nějaké to mluvení nechávali na něm. Když sem pouštěl tu holku, doufal aspoň, že si s někým ukrátí čas cesty...
Jenže se dost spletl - dívka se doposud ani nepředstavila. Nedá se nic dělat, musí začít sám.
"Jsem Draco Malfoy," promluvil do ticha. "A tohle jsou Vincent Crabbe a Greg Goyle." Jmenovaní lehce kývli hlavou. "A ty?"
"Anna O'Harra," odpověděla tiše na otázku a uhnula pohledem, když se na ni zaraženě podíval.

O'Harra, O'Harra... to jméno bylo Dracovi nějak povědomé. Určitě se o něm někdy zmiňoval otec... ale kdy a co říkal - to už si nemohl vybavit.

"Něco mi to říká," zamumlal.
"Je to možné. O'Harra je v Irsku celkem běžné příjmení," řekla jakoby nazpaměť namemorovaná slova.
"Ty jsi z Irska?"
Přikývne.
"Nevypadáš tak."
No jistě. Bledý, trojúhelníkovitý obličej rámovaný černými vlasy. Irčani jsou zrzaví.
"Jsem víc po otci," řekne a pokrčí přitom rameny. "Angličan."
"Aha... "
Znovu upřela oči barvy petroleje na prázdné místo na umakartové stěně. Zavládlo ticho - a to neměl Draco rád.
"Ty jsi z kouzelnické rodiny?"
Přikývne. "Z větší části," dodala potom zamyšleně.
Aha. Jeden z rodičů byl mudla, nebo hůř - mudlovskej šmejd, pomyslel si pohrdavě chlapec a dál se s dívkou nebavil. Ani nemusel, protože se do kupé nahrnuly další tři osoby - Zabini, Pansy a Milicent a ti zvládli naplnit kupé hlučnou zábavou. Anna nevypadala nijak nadšeně- ovšem, kdo by si jí teď všímal?
Šestice přátel z dětství se bavila mezi sebou v rozhovoru, který byl pro Annu vzdálený a jakoby zamčený na pět západů. Nerozuměla jejich žvatlání, třebaže ho vedli v její "mateřštině"... Jaké zbytečnosti to ty děti řešily. Klábosení na žádné téma, drby, tajná očekávání. Nakonec se mezi tématy vyskytla i ona. Jako by pro ně byla vzduch, jako by tu neseděla mezi nimi, poznamenávala Pansy "vtipné" připomínky k jejímu vzhledu.
"Vypadá jak zombie," hihňala se tiše. "Všimli jste si, jaký má kruhy pod očima? Určitě to bude šprtna." Šeptala tak dokonale, že ji muselo být slyšet aspoň do vedlejšího kupé.
"Spíš jak upír," uchechtl se Zabini a mrknul směrem k Anně. "Bledá jak Drákula. Anna Drákulová... Heheh, zní to pěkně blbě."
"Jak že se to jmenuje, Draco?"
"Anna O'Harra."
"U Merlina... Irčanka," zachechtala se Milicent. Anna pevně semkla rty, snažila se ze všech sil se nerozplakat. Ty jejich pitomé kecy ji zraňovaly a nebyl tu nikdo, kdo by se jí zastal. Utéct... utéct nemohla, protože by to podnítilo jen jejich hurónský řehot a celé by to bylo ještě horší.
Byla v pasti.

S úlevou přivítala okamžik, kdy zastavili a vlakem se rozlehlo halekání "Prváci ke mně!"
A s ještě větší úlevou pocítila kapky deště, nemilosrdně studené a zlé, jak se zabodávají do její bílé kůže.

* * *

Velká Síň vlastně nevypadala tak docela podle jejích představ. Ve fantaziích desetiletéhodítěte představovala halu rozlehlou jako samotné nekonečno se stropem hlubokým a temným jako vesmír.
Realita ji zklamala. Velká síň byla jen velkou síní s trochou slavnostní atmosféry v tento večer. Slabý odvar jejích vizí a přesto až teatrálně působivý.

Upřela pozornost na plavovlasého chlapce a sledovala jeho slovní přestřelku s tím nemehlem z nádraží. Slyšela každé jejich slovo. Pitomci, pitomci...
"Některé rodiny jsou lepší než jiné," řekl Draco Malfoy hrdě. Zrzek stojící u nich se tiše uchechtl.
A pak začala hádka.

Draco se cítil ponížen na nejvyšší vrchol. Nejen, že ho tu ten zatracený Weasley pomlouval za zády, nejen že házel špínu na jeho rodinu - on se mu ještě vysmíval do očí, když podával přátelskou ruku Potterovi.
Harry Potter. I on ho ponížil přede všemi.
Hvězdička Potter, co si o sobě moc myslí.
Ne, on je Malfoy, on se nesníží k tomu, aby se k tomu zrzavému idiotovi choval mile. Ne, na to se jejich rodiny příliš dlouho nesnáší. Krvezrádci!
A co se na ně ta holka z vlaku dívá, jako by je chtěla uhranout? Určitě její srdce prahne po Potterovi.
Draco se té myšlence ušklíbl.

Když došlo na zařazování, byl mladý Malfoy jediným prvákem, který nebyl nervózní. Věděl s naprostou jistotou, že bude zařazen do Zmijozelu. V duchu se smál nad těmi nervózními obličeji. Sám byl nadnesen, klidný a sebejistý.
Zmijozel.
Vždycky chtěl do Zmijozelu... Nebo ne?
Slíbil otci, že půjde do Zmijozelu. A Lucius Malfoy byl v očích svého syna bohem.
"Malfoy Draco!" předvolala stará McGonagallová chlapce ke stolku a tomu, jakmile se posadil, položila na hlavu Moudrý Klobouk. Sotva se dotknul Dracových jemných stříbřitých vlasů, zvolal: "Zmijozel!"
Ne, Draco si neoddychl úlevou. To by totiž znamenalo, že si nebyl jistý. A nejistota znamená slabost, která mu byla zakázaná.

Se samolibým úsměvem se posadil mezi své. Ti ho uvítali uznalým přikývnutím. Na nějaké výlevy citů ve Zmijozelu nebylo nikdy místo. Tady hrál každý sám za sebe.

Zabini... Crabe... Goyle... Pansy... Milicent...

Je všechny zařadil Klobouk do Hadí Koleje. Jako by je sama prozřetelnost chtěla dát dohromady už v kupé a nečekala na nějaké zařazování.

Kupé.

Nebyla tam ještě jedna taková hubená holka?

"O'Harra Anna Fenella!" zazněl hlas profesorky. Ke stoličce přistoupila roztřesená dívka. Soudě podle vyděšeného výrazu jí byla pozornost ostatních nepříjemná.

Klobouk jí byl, stejně jako jiným, moc velký a přepadl jí až k nosu.

"Nejmladší poupě rodů Prince a O'Harra... Kam s tebou dítě. Jestli tě pošlu do Havraspáru pro tvou bystrost, budeš mít klid, ale nerozvineš se. Pokud tě ale zařadím ke Zmijozelu, poznáš co je to utrpení způsobené rukou jiných... ale právě to utrpení tě zakalí a povznese tě nad ostatní.

Je to tvoje volba, maličká.

Být moudrá, či být silná?"

Anna se zachmuřila. Rozcestí osudu, dvě cesty. A ona nechtěla volit... jediné, po čem teď toužila, bylo rozběhnout se k otci a nechat se zvednout do jeho silné náruče...

Otec.

Severus Snape je ředitelem zmijozelské koleje. A jediná možnost jak mu být nablízku je...

"ZMIJOZEL!!!" vykřikl Moudrý Klobouk. Anna se s úlevou vydala k určenému stolu a posadila se na jedno zbylé volné místo.

Zmijozel.

Kolej Hada. Kolej, odkud pocházeli téměř všichni následovníci Pána Zla. Kolej, která vychovala Severuse Snapea. Kolej, jíž velel...

Kolej, na níž studoval její "dědeček."

Myslí jí mihla vzpomínka, kterou nikdy nechtěla vytahovat ze zákoutí svojí desetileté mysli.

Ne, ne- ne! Nekazit tenhle večer strachem...

Soustředila pozornost na mladého Malfoye. Ten si toho nejspíš všiml a nevědomky se ošil. Vztekle ji probodl pohledem, až Anna sklopila oči.

A znovu se rozjela debata na témata "Potter a ten hadřík Weasley", kterou vedli chlapci a "O'Harra má velkej nos" jak krafaly vesele Milicent a Pansy. Milá společnost..

Už teď Anna litovala svojí volby.